sestra šla běhat

kam cesty povedou, to nevím. jenom si přeju, aby daleko. koukat se z okna je tak očistný. vlčí léto laponského rybáře je nádherná knížka, ve který ještě lidi uměli přežít v lese se sekyrou.

Konec roku, dej mi ruku

V půl jedný ráno člověk před barákem ometá popelnice. A dělal to prej celej večer. Každej máme něco. Možná by ale udělal líp, kdyby šel do Artu na Paniku v městečku, krásnej a veselej film. Taky by mohl jít na procházku po Brně a potom píct maso ze zabijačky. Snažit se brát věci s humorem a hledat si tý svý.

"když ho vzbudíš, udělá ti ze života peklo"

brno. přišel sníh, dal jsem deku do okna, asi to nepomáhá. spim s šálou, bunda chybí. do redakce už nechodim, škola už taky přeje šťastný a veselý, je to tenhle tejden samý setkání, dobrý to je. hlavně když lze vstávat víc po svym a ještě pak něco udělat. snažil jsem se přijít na chuť plnýmu náměstí, s kapucou a vědomím, že jsem turista, koukam kolem sebe a hnedle sloupkem přímo mezi nohy, nevyšlo to. ale uplně dole v trojce, asi jsem hodně pozadu, byly kapely a nějaký taneční vystoupení, a ta skupina, co si řiká murky ajar, který jsem teda viděl jenom dva tři vály, připomínali tremolo, takovej ten našlapanej bláznivej zvuk, furt dopředu. tance byly taky fajn. příběh tam teda většinou nenajdu, ale možná tam neni; beru to tak, že jde o spojení těla a hudby. nebo teda jedna holka ukazovala prstem za světlem, tak třeba to bylo nějaký osvobození loutek či co, nicméně jo. kapela pacička mě moc nestrhla, ale prej první sníh, první koncert. potom zase tančili nějaký kluci s kšiltovkama a holka, to si řikam, tohle by mě bavilo, vzít svý nejlepší kreace a propojit je do nějaký posloupnosti. při večerním vaření jsme spotřebovali stoletý papričky; když se to nekazí, proč to vyhazovat. ráno jsem se vzbudil s písničkou v hlavě.

Čas na změnu.

Jak moc je vlastně důležitá originalita? Těžká otázka. Hlavně neškodit.

punk není mrkev

tak jsme byli na britskym semináři o punku a super. viděli jsme pár bezva filmů, nakecali zase tunu všeho a včera si parádně zatrsali.

kapr v souzpřežce
spali jsme ve škole, u katedry; asi špatný karimatky, že byla zima, ale lepší než auto. a maj sympatickýho školníka. jinak město by mohlo bejt muzeem architektury minulýho režimu, no lidi se každopádně zdáli bejt přátelský. byli jsme u řezníka, v menze, v radnici, v okýnku, v asia bistru, jenom to nádraží nám nevyšlo. vlastně ani řeku jsem neviděl. nicméně šlo o jiný věci. jeden z prvních kaurismakiů, zdigitalizovanej špáta, dokument o visacím zámku, starý videoklipy, 24 hour party people, punk: attitude, straight to hell a nějakej film o lupičích s písničkama od strummera. a dobrý všechno. přičemž špáta teda bral za srdce nejvíc. taky tam hrála znouze, ale byl to asi jejich nejhorší koncert, co jsem viděl. tak stane se no. v práci jsem na rozloučenou dostal litr rumu, milej dárek, tak jsme utráceli za malý kofoly a udržovali si veselou mysl. předposlední den byla punkotéka, řádili jsme jako paka, vrchol byla tělocvičná jízda na kole a už klasickej nákupní košík. když došly nápady, vyklidili jsme parket. ráno uklízečka, fast food u kauflandu a hajdy dom. nějakou zeleninu bych měl asi pozřít, ty oblohy toho moc nenadělaj. klobása na zelňáku se mi zdála nějaká vysušená. festival máme za sebou, zpátky k veslům.

dvě základní věci

když mě někdo pozdraví, odpovim. a když něco zapnu, tak to potom taky vypnu. zdravit se je důležitý, abysme se neztratili, neodcizili a nebyli neslušný, vypínat je dobrý kvůli úspoře, odpočinku a dejme tomu nějaký myšlence pokory, že totiž nejsme ty, kdo to všechno ovládaj.

sem hustej, dyk mě znáš

Serou mě špatný překlady a nesrozumitelný formulace. Pro koho to kdo píše? A počítače taky - maj to bejt nástroje, ale dobrý je to tak k zešílení.

"co mě chytlo, byla rytmická jednoduchost, přímočarost"

ráno škola a potom celej den, ale dá se to a příjemný, krátkodobý záchvěvy nějaký smysluplnosti. do divadla na službu už si chodim za odměnu, je tam blaze. a že jsem měl jenom krátkou na šatně, tak jsem se byl dívat na představení, na ta ona. šance 1989 z archy srozumitelně načrtnutej příběh pokaňkanýho osudu a jak to bylo, jak to je, jak to bude; rámovaný rádiovym komixovym pořadem, dva projektory, kamera, jednoduchý, moderátor, prostřihy záznamů, valilo to. do toho pár mladejch studentů "středních, středně vysokých a vysokých škol" jakožto debatérů ve studiu. a to jsem koukal; já teda nemam v děcka, pro který já budu starej, až oni budou brát rozum (jestli), valný naděje, myslim jejich hodnoty zejména, a i když tyhle byly mladší, tak to jenom hledíš, jak jsou naivní. důvěřivý. to přejde, jasný. tak jo. "národ, který nezná svoji historii, ji musí opakovat," padla replika. to samozřejmě, aspoň trochu by se vědět mělo, i když teda ten národ, to je taky takovej pojem nejasnej. předevčírem ve škole zaznělo banální nacionalismus - nacionální myšlenky jsou v moderních společnostech tak zakořeněný, že už je nikdo neřeší. pak je taky otázka, jestli na něj bejt hrdej, jenže to je zase jiná věc, mně by možná stačilo to vědění. kterýžto mam chabý, navíc si špatně pamatuju a něco jsem posral. však nejsem na světě sám a vždycky je poblíž někdo, kdo ví, často o dost víc. no a druhý, co mě bralo, byla hra ze žilinský stanice. magořina, sadismus, ujetost, relativizování minulosti, kytara, postmoderní házení pojmama, minimální scéna, krém na tělo, fukar a pytel písmenek. kdybych tohle někdy zvládl, stačilo by. cvičit se. jídlo v asijskym bistru, ani nevim, co za národ, chyba, čtu si, pár vět o punku, s většinou souhlasim, pořád to trvá, radim pani, kudy kam, ale nejistě, tak na ní pak ještě volam, neni to před tim nádražim uplně vymyšlený a jedu. blýskání výloh, řada lamp až za kopec, v hasičárně jenom horní půlky aut. ach jaj, může bejt i fajn. doma smrad a klid, je to naše, zatim.